V tomto článku Vám představím makroobjektiv, se kterým fotografuji od září 2010. Na obrázku můžete vidět celkový pohled na objektiv se sluneční clonou, přední krytkou a nasazenou zadní krytkou. To je také vybavení, se kterým se objektiv dodává. Musím podotknout, že mně byl dodán i s textilním pouzdrem na zip, které je vyloženo pěnovou hmotou a slouží k ochraně objektivu při přenosu. Sám jsem ho však používal jen v krátkém období, kdy se mi objektiv nevešel s ostatním vybavením do brašny, od té doby leží v koutě, a proto se mu v recenzi nebudu dále věnovat. Podle všeho je standardní součástí dodávky Sigma objektivů třídy EX.

Základní míry

Jak mí pověření experimentátoři ověřili, uváděná délka objektivu nejspíše nezahrnuje krytky, ale vztahuje se k objektivu nasazenému na těle fotoaparátu a to v minimální délce, tedy při ostření na nekonečno. Můžete tedy počítat se zhruba deseticentimetrovým tubusem. Závit pro filtr má průměr 58 mm a slouží zároveň jako závit pro sluneční clonu - to je také vysvětlení jejího "screw-in" označení. Nemá obvyklý upínací mechanismus, který po krátkém otočení zacvakne clonu na místě, ale připevňuje se k objektivu pomocí závitu pro filtry. S tím je také spojena nutnost skladby objektiv-filtr-clona při současném používání filtru a clony - clona totiž nemá přední závit pro filtr. Je to však opodstatněná vlastnost. Díky opravdu velmi hluboko uložené přední čočce je použití sluneční clony ve většině situací téměř zbytečné. Vnitřní povrch tubusu od přední čočky po přední hranu objektivu je texturován "schůdky" pro minimalizaci odrazů - a dlužno říci, že to opravdu funguje. Rozsah clonových čísel tohoto objektivu je opravdu úctyhodný - f/2,8 až f/45. A do jaké míry si tento kousek zasluhuje svůj zlatý proužek? Na to se podíváme v další části článku.

Třída EX - právem přidělený cejch?

První, čeho si člověk při manipulaci s objektivem povšimne, je mechanické zpracování a rozmístění ovládacích prvků. Povrch tvoří "semišová" úprava černého plastu, který je na pohled zrnitý. Mohutný ostřící prstenec pokrývá guma s axiálním drážkováním pro lepší úchop. Nechybí klasické přepínače ostření (manuální / automatické, limitované / úplné) a průhledová škála pro přibližné určení ostřící vzdálenosti.

Celkově je konstrukce pohyblivých částí objektivu bez vůlí, manuální ostření je přesné a ovládání přepínačů snadné, i když tyto spolehlivě drží ve své dobře definované poloze. Díky tomu, že při ostření se zadní čočka objektivu nehýbe, nepůsobí jeho tubus jako měch a průnik prachu na snímač je tak naprosto minimální. Při ostření se vysouvá vnitřní tubus, který se však také ukázal jako velmi kvalitně utěsněný proti prachu. O optické kvalitě není pochyb - při své ceně je opravdu o třídu lepší než u zoom objektivů a popravdě jsem se do snímků nafocených tímto objektivem zakoukal na první pohled. Ale teď už se pojďme věnovat popisu jednotlivých ovládacích prvků.

Ostření - alfa a omega makra

Ostřící prstenec tohoto objektivu má jednu zvláštnost - krom pohybu otáčivého, kterým se klasicky ostří, je schopen ještě pohybu podélného, jak je naznačeno na obrázku. V této ose má dvě polohy označené na samotném těle jako AF a M. Poloha M slouží k manuálnímu ostření - spojí tedy mechanismus ostření s vnějším prstencem. Ostřící prstenec má od nekonečna po minimální ostřící vzdálenost, kterou zde je 31,3 cm, rozsah otáčení zhruba 250°.

Přepínač režimů ostření je umístěn těsně u bajonetu, tedy i u těla fotoaparátu, avšak na jeho pohodlné ovládání mají prsty dostatek místa. Při kombinaci M (přepínač) - M (prstenec) je ostření čistě fotografovým dílem. Při kombinaci AF (přepínač) - M (prstenec) objektiv ostří automaticky a ostřící prstenec se během tohoto procesu otáčí. Není tedy dobrý nápad pokoušet se ostřit při této kombinaci manuálně, jelikož by mohlo dojít k poškození ostřícího mechanismu. Při kombinaci AF (přepínač) - AF (prstenec) objektiv ostří automaticky a prstenec se při ostření neotáčí. V tomto režimu je možné ostřícím prstencem točit, ale na ostření to nemá vliv - to je zcela v režii aparátu. Tento režim je vhodný, pokud je třeba objektiv pevně držet, a přesto chceme zachovat možnost automatického ostření. Kombinace M (přepínač) - AF (prstenec) příliš užitečná není - použijete ji jen v případě, že potřebujete při sérii snímků zachovat stejnou vzdálenost roviny zaostření. V takovém nastavení totiž neostří ani aparát, ani fotograf.

Pro přibližné určení vzdálenosti, na kterou máte právě zaostřeno, je možné použít škálu přímo na objektivu. Z praktického hlediska je to spíše hezká atrakce, v níž se pod plexisklem otáčejí čísla, protože zvláště při makrofotografii je nezbytné ostřit extrémně přesně na to, co chceme vidět, ne odhadovat podle škály s přesností ruského zeměměřiče vyměřujícího obilný lán.

Rychlost automatického ostření je u makroobjektivů téma méně důležité než u jiných. V praxi je totiž ve většině případů nutné ostřit manuálně a vybrat správný řez hloubkou scény ručně, ale na ilustračním obrázku můžete vidět, jak moc se mění délka objektivu mezi extrémy ostření. Je jasné, že když musí motorek ostření pohnout s tubusem o tak dlouhou dráhu, nebude ostření okamžité. Přeostření přes celý rozsah (nekonečno - 0,31 m) trvá zhruba 2,1 s. Stává se, že objektiv "loví" ostrou hranu i za lepších světelných podmínek, protože při cloně f/2,8, při níž ostří, je hloubka ostrosti opravdu extrémně malá. Z toho důvodu je na objektivu přepínač rozsahu ostření Limit / Full.

Vyobrazený přepínač omezí rozsah zaostřovacích vzdáleností podle současné polohy na 0,31 m - 0,4 m nebo 0,4 m - nekonečno. Toto omezení je mechanické povahy, takže funguje jak při AF, tak při manuálním ostření. Při manuálním ostření je k naštvání otravné - člověk totiž ve vypjatém momentu při číhání na hmyzího modela najednou narazí na zarážku ostření, pohne prstem k přepínači a tím vyplaší svou oběť. Ale při automatickém ostření může poloha Limit proces velmi urychlit. Jak je ale zjevné, je to řešení nešikovné právě v okolí oněch 40 cm zaostřovací vzdálenosti. Z vlastních zkušeností ale mohu říci, že přepínač se v poloze Limit octl při fotografování jeho snímku poprvé po dlouhé době, protože ostření s tímto objektivem je opravdu umění samo pro sebe, a jako takové jej jen velmi zřídka nechávám na fotoaparátu. Musím ale přiznat, že při fotografování neposedných tvorečků je prediktivní automatické ostření s přepínačem v poloze Limit neocenitelným pomocníkem, protože velký rozsah prstence dovoluje sice zaostřit velmi přesně, ale také znamená, že ruční ostření není z nejrychlejších.

Hloubka ostrosti dosažitelná s tímto objektivem při cloně f/2,8 je, jak vidíte na obrázku vlevo, řádově pod milimetrem. To z této výbavy (objektiv byl nasazen na těle Canon EOS 400D) činí v ruce prakticky neudržitelné záznamové zařízení. Při nejmenší cloně, f/45, hloubka ostrosti sice drasticky vzroste, jak je vidět na obrázku vpravo, ale paprsky jsou bohužel natolik kolineární, že každičké nepatrné smítko na snímači si na fotografii vybere velikou daň, a téměř nikdy není dost světla.

(ne)Používané příslušenství

Sluneční clona skutečně není díky konstrukčnímu řešení objektivu příliš potřebným příslušenstvím, ale byla by škoda nezmínit se o jejím řešení. Již v úvodu byl popsán screw-in systém uchycení, který si můžete prohlédnout na obrázku.

Vnitřní povrch sluneční clony je zvrásněn do podoby schodovitých výběžků stejně jako vnitřní povrch tubusu objektivu od přední čočky k závitu pro filtry. Tato struktura velmi účinně omezuje odlesky světla od jejích povrchů k přední čočce. Za dobu, po kterou s tímto objektivem fotografuji, se mi ani bez clony nepovedlo zachytit nepříjemný odraz světla od těchto ploch. Sluneční clonu používám jen při velmi extrémních úhlech zdroje světla vzhledem k objektivu, protože hloubka usazení přední čočky je ve většině případů naprosto dostačující ochranou před odlesky. Použití filtrů při nasazené sluneční cloně sice je možné pouze při skladbě objektiv-filtr-clona (naopak to možné není, protože clona je vybavena jen jedním závitem), ale prakticky jsem ještě nepřišel do situace, kdy bych tuto kombinaci potřeboval.

Proč ale použití clony je ve většině případů kontraproduktivní? Jednak sice proto, že obvykle není třeba stínit přední čočce ještě více, ale také proto, že jak na obrázku vidíte, clona má nezanedbatelné rozměry, takže svou aplikací omezuje použití externího blesku na těle aparátu, leckdy stíní přirozenému osvětlení scény (31,3 cm od roviny snímače se může zdát hodně, ale mnohdy není, protože při maximálním zvětšení sahá objektiv opravdu daleko - s nasazenou clonou je to kolem 22 cm od roviny snímače) a díky nějakým 8cm mezi fotografovaným objektem a sluneční clonou se vystavujeme při jejím použití i velkému riziku, že si oběť vyplašíme.

Ač se to možná nezdá, velmi podstatnou částí objektivu je přední krytka, a i zde může u některých řešení nastat problém. Například u základní Canonovské krytky je pružení přídržných plošek řešeno plastovým prstencem na vnitřním obvodu krytky. Tento prstenec může být náchylný k poškození a časem se vymačkat, takže krytka přestává na objektivu držet, což může vést k závažnému poškození přední čočky. Sigma krytky však tímto neduhem netrpí - jak lze vidět, o odpružení jejich plošek se starají kovové pružinky ukryté po stranách krytky. Krytka se ukázala jako naprosto spolehlivá.

Zvětšení - jak malé věci uvidíme?

Maximálním zobrazovacím poměrem tohoto objektivu je 1:1, jde tedy o skutečně-makro objektiv, nikoli pseudo-makro, jak bývají označovány objektivy, které sice dovolují relativně velké zvětšení detailů (např. 1:2,3), ale nedosahují zobrazení "v životní velikosti". Když zaostříme na nejkratší vzdálenost a vyfotografujeme snímek, zjistíme, že jeho plochu skutečně vyplníme zhruba 22 milimetry na delší stranu - což je i rozměr snímače Canonu EOS 400D. K přibližnému určení aktuálního zobrazovacího poměru nám může posloužit jedna ze dvou škál naznačených na vnitřním tubusu objektivu. Proč jsou dvě? Protože poloha ostřícího prstence je jiná při manuálním a při automatickém ostření. Jak je nad škálami napsáno, ta vlevo platí při poloze pro automatické ostření, ta vpravo pak při poloze pro manuální ostření. Z praxe si dovoluji tvrdit, že většinou nebudete fotografovat při extrémním zvětšení, ale kousek před ním. Hmyz, rostlinky a jim podobné náměty bývají o něco maličko větší než 2 cm, a na menší objekty je již potřeba jiné vybavení. Ale nejlepší představu o tom, jak malé věci můžeme díky tomuto objektivu vidět, si uděláte díky ukázkovým snímkům. Ke každému z nich byl přiřazen i výřez 1:1 z nějaké jeho části.

Ukázkové snímky - vítejte do světa maličkých

Snímky jsou sice všechny fotografované recenzovaným objektivem, ale je třeba je brát s rezervou, posuzujete-li čistě technickou stránku. Jednak jsou většinou fotografované z ruky při zvýšeném ISO, a jednak ne vždy za ideálních podmínek.

Snímek	Výřez 1:1

A jak to celé vypadá dohromady?

Sečteno a podtrženo, jsem nad míru spokojeným uživatelem tohoto makroobjektivu. Má vynikající optickou kvalitu, extrémně široký rozsah clony, solidní mechanické zpracování dobře odolné proti prachu, příjemné a intuitivní ovládání a otevírá lidskému pohledu vrátka do nepoznaného a čarokrásného světa. Co se týče váhy kompletu, pokud člověk není přecitlivělý rachitik, není problém s ním fotografovat celý den, aniž by přišel k zánětu šlach. Drobnou výtku bych mohl poslat na vrub rychlosti automatického ostření, které rádo "loví", i když okolní světlo není tak špatné - ale na druhou stranu je to logický důsledek minimální hloubky ostrosti a typu objektivu. Za nelogické považuji řešení upnutí sluneční clony, které by nejspíše technicky nebyl problém provést klasickým rychloupínáním, nikoli screw-in stylem, který komplikuje použití filtrů a rychlé nasazování / snímání clony. Naštěstí je tato užívána natolik zřídka, že to nijak nevadí.

Mějte prosím napaměti, že ve své recenzi se nesnažím vypisovat technickou specifikaci přístroje, ale podělit se o osobní zkušenosti. A pokud jsem něco, co by Vás zajímalo, nenapsal, neváhejte využít diskuzi k položení dotazu.

Váš Šíma

Přezdívka:	Text:
Ověřovací kód: + =