V žáru slunce cítíš chlad,

Temná hejna odlétají,

Podivuhodný jejich každoroční řád,

Díváš se za nimi potají.

Poslední úsměv věnuješ létu,

Kontrastuješ s vadnoucím,

Ty, podobna nádhernému květu,

Záříš stále světlem planoucím.

Sama tolik živá,

Myšlenku chováš šedou,

Že smrt smutná bývá,

Že vzpomínky blednou.

Brzy však jasníš líc,

Protože všichni nezapomínají,

A usmíváš se tím víc,

Že v srdci Tě mnozí mají.

A tak v pavučince zahalena,

Tiše na zimu čekáš,

Letargií omámena,

Pokorně před ní klekáš.

Poražena jako každý rok,

Sedíš tu v záplavách těl,

Chlad je mocný sok,

Který spálit by Tě chtěl.

Tak pokládáš se do jeho objetí,

Hladí Tě svými praskavými prsty,

Hraje si se svou obětí,

Kterou dnes jsi Ty!

Silná, statečná,

Díváš se osudu do tváře,

Dobře víš, že jsi věčná,

Protože nikdo mi Tě neodpáře.

Rozplýváš se před očima,

Smířená a klidná mizíš,

Neudržím Tě rukama slabýma,

Jak moc bych chtěl vůbec nevíš.

Posíláš mi úsměv naposled,

Obestírá Tě listoví,

Jsi už sotva na dohled,

Čím jsi byla, nikdo už nepoví.

V mysli stále mám obraz,

V barvách zašlých,

Vidím mnoho z Tvých krás,

Snad nebude poklonit se hřích.

Jednou provždy v paměti,

Budeš sluncem tam, kde není,

Rád se k Tobě budu vraceti,

Ač jen v duchu, a nic se nezmění.

Když usínám, sype se listí,

V něm Ty čekáš na sníh,

Jednou se mi snad vymstí,

Že v srdci chovám Tvůj smích.

Když jsi radost rozdávala,

Lehce tančila mýtinkou,

Radovánkám se s lidmi oddávala,

Pod nevinnou záminkou.

Každý pro sebe Tě chtěl,

Ty jsi měla dobré srdce,

Každý mít Tě kousek směl,

Nakonec rozdala jsi se přece.

Je pozdě vzhlížet,

Už jsi jen ozvěnou,

Už se nebudeš v tůni zhlížet,

Jsi jen vzpomínkou nádhernou.

Měla jsi k stavidlu klíč,

Dobře jsi ho spravovala,

Vzdálený Ti byl bič,

S láskou jsi kralovala.

Byla jsi lidem vláhou,

Oni oplatili po svém,

Marně zahrnovala jsi je snahou,

Jen já budu tesknit po odkazu Tvém.

A tak listí opadalo,

Nadobro utekl čas,

Malé Lvíče si postýskalo,

A doufá, že shledá se s Vílou zas.