Stalo se, že mé dny vyučování na GJS skončily. Po rozloučení s těmi menšími jsem rozmýšlel, jak se rozloučím s těmi většími - s kolegy. To víte, Snílek, kterému by bylo líto říci prostě "Sbohem.", potřást packou a odejít. A tak jsem jedno horké odpoledne vymyslel, že se rozloučím... trochu hravě, když na GJS měl být ten Hrací den. A co na tom bylo nejlepší? Mohl jsem se rozloučit nejen s těmi většími, ale potěšit všechny. :-)

Původní plán byl vstávat ve 4:00 a pohnout s prací ještě mnohem dříve, než do školy dorazí její osazenstvo. Bohužel tóny budíku následovalo několik záblesků a já seznal, že země je mokrá od nočního deště. Nafotil jsem tedy pár posledních blesků a čekal, než země uschne... Nakonec jsem se octl před školou chvíli před sedmou hodinou ranní, chopil se rýsovacích potřeb (kolejnice z optické lavice, kamenů, izolepy a klubka stužky na balení dárků), vypočetl správné rozměry a započal připravovat síť.

Začal jsem tedy lehce rýsovat síť, počínaje jednou úsečkou. Přesné rozměry sítě, prosím pěkně, byly 7x6 kolejnic; kvůli pravoúhlosti byla vypočtena úhlopříčka jako přibližně 9,2 kolejnice. Poté byly průniky dvou kružnic zkonstruovány zbývající rohy sítě. Vypletl jsem síť zhruba osmdesáti metry stužek slepovaných na potřebných místech izolepou, a pak se vydal na lov kamení, kterým bych hrany sítě zatížil, aby mi ji nebral neustávající vítr (a že ho poránu nebylo málo).

Když byla síť hotova, nezbylo než ohnout hřbet o něco více, uchopit levicí modrou křídu, pravicí mobilní telefon s předlohou a začít přenášet základní obrysy z titěrné obrazovky na nepatrně méně titěrnou plochu asfaltu. V tuto chvíli kolem prošel kolemjdoucí, který, zjevně nadšen pro mé počínání, pravil: "Já myslel, že tadyto má bejt chodník, sakra!" Nedbaje jeho postřehu, pokračoval jsem v práci, abych mohl síť brzy odstranit. Mezi svým počínáním jsem odpovídal na dotazy, co to bude, až to bude...

Po odstranění sítě jsem konečně pohladil asfaltový povrch vlastní rukou. Aby totiž křída dosáhla výsledné kryvosti, nestačí samotné kreslení jejím tělesem. To je spíše okurka a struhadlo... proto jsem začal celé ty metry čtvereční, kousek po kousku, něžně hladit levicí. Povzbuzující bylo, že četní diváci a kolemjdoucí se mým liniím a plochám vyhýbali, za což jim tímto chci poděkovat. Zrovna tak nezřídka přítomné obecenstvo mě poctilo svou přítomností - děkuji!

Jak to už tak bývá, v každém projektu se najde nejedno místo, kde to s ním vypadá bledě. V tomto případě se ukázalo, že ty veliké špalky křídy nejsou tak veliké, jak se zdály v mých dětských rukách, a modrá pomalu začala docházet. Zvýšil jsem tedy plnění plošného plánu na 12O %, nahlas vyhrožoval těm, kdo ohrožovali rozkreslý obrázek, tím, že mi půjdou do Kauflandu pro nové křídy, poškodí-li jej, a tiše doufal, že nezaprší dříve, než skončím.

Nejednou se mě, když už obrázek byl takhle daleko, ptali: "A co když bude pršet?" Odpovídal jsem: "Bojíte se smrti?" Říkali nejčastěji: "Ano.", načež jsem pravil: "Vidíte... a přece víte, že je nevyhnutelná. I já vím, že moje dílo je předurčeno k zániku. Ale nebojím se ho, protože pokud do té doby stihne splnit svůj účel, bude to tak dobře." Tím chci znovu vyzvat Vás, Snílky, kteří se bojí začít něco dělat jen proto, aby se druzí nevysmáli jejich začátkům - ČIŇTE!

Víte, já nikdy neuměl kreslit. A neumím. Ale přesto jsem začal. (Jak, to se dozvíte také v Glosáři.) Dokonce jsem našel tu drzost ze své pozice vyučujícího fyziky a matematiky vzít médium, které jsem zkoušel poprvé v životě, a před zraky mnohých z vás začít tvořit... Jestli mé počínání přineslo radost alespoň jednomu z vás, pak mělo smysl. A zrovna tak může mít smysl Vaše počínání! Proto se nenechte svázat studem či strachem. Tvořte!

Když Lev nakonec vznikl, konečně jsem prozradil nápisem vedle něj jeho význam - "DÍKY, GJS!" Díky kolegům, jmenovitě Pepovi Kvasničákovi, Heleně Svobodové, Martinu Kašparovi, Marušce Ekrtové, Haně Hořešovské, Ivaně Zábranské, Janě Čechové, Lence Čižmárové, Honzovi Daňkovi, Michalu Šíbovi, paní Ředitelce, panu Školníkovi, paní Sekretářce a panu Manažerovi za vše, co pro mě udělali. Za vše, co jsem se mohl během té chvíle na GJS naučit. Ale víte, kdo mě naučil možná ještě víc? Byli to moji "malí"...

I jim patří můj Dík. Bylo mi s vámi dobře a doufám, že z vás vyrostou dobří lidé. Vám, septimáni a septimánky, držím palce při nesnadné zkoušce, která vás příští rok čeká (a nebudu na vás jen myslet, ale i soucítit, protože v mém případě to budou státnice); a vy, drahé sekundánky a drazí sekundáni, porušte listovní tajemství, prosím. Mnoho z toho, co jsem Vám nemohl stihnout říci, ještě jeden druhému můžete říci za mě. Mějte se všichni krásně! :-)